Každodenní život obyvatel Truskavny byl neoddělitelně spjatý se zemědělstvím; už samotný název obce reflektuje podle dostupných etymologických analogií rozšíření ovocných stromů. Na starých mapách a v archivních dokumentech můžeme sledovat postupný stavební vývoj obce, dozvíme se, jak lidé řešili místně specifický problém zásobování vodou a z pozdějších dob máme též údaje o „svátečních“ aktivitách – cestování či společenském a kulturním životě.
Podzim pod Romanovskou hájovnou
Truskavec (rdesno) ptačí (Polygonum aviculare)
Etymologie názvu Truskavna je poněkud obtížná. V prvé řadě se nabízí odvozeniny od rostliny truskavce ptačího, který je roztroušen v tomto výškovém pásmu bez větších požadavků na stanoviště. V okolí Truskavny se však také vždy hojně vyskytovaly třešně chrupky. Společný těmto rostlinám je zvuk praskání, který při požívání plody vydávají a pro nějž získaly svůj název z kořene „trusk“ = tj. citoslovce praskání. Podobně ve slovenštině je slovem „truskavica“ označována třešeň chrupka, podle které snad název vznikl.
Stavební vývoj obce započal zřejmě již velmi záhy – ve středověku, ačkoliv o jeho počátcích příliš zpráv nemáme. Prvním doloženým osadníkem je k roku 1379 na Truskavně vladyka Vaněk nebo Vaněček, který obýval určitou usedlost. Zda to byla tvrz nebo prostý dvorec zatím podle současného stavu bádání nemáme doloženo a není známo, kolik bylo v této době v Truskavně dalších osadníků.
Základní roli při dalším vývoji obce sehrály usedlosti č. p. 1 a č. p. 3, nejstarší a zároveň největší selské statky, jak je zachycuje již Berní rula (1654), Tereziánský katastr (1756) i nejmladší katastrální soupis z r. 1842. Oba byly racionálně založeny v místech skalních výchozů tak, aby v plošině nezabíraly cennou ornou půdu, což je zvláště patrné u usedlosti č. p. 3, jejíž boční strana kopíruje hranu obnažené skály. Teprve další chalupářská a domkařská stavení se začala rozrůstat tak, že vytvořila sevřenější kompaktní jádro kolem malé svažité návsi a později, nikoliv náhodou, expandovala do nižších svahových poloh pod návsí. Míra hospodářského využití těchto poloh byla totiž pro horší přístup i bonitu mnohem menší narozdíl od dosud nezastavěné plošiny, kde se nacházely jedny z nejkvalitnějších orných pozemků. Domkaři navíc nepotřebovali pro omezený provoz svého malého hospodářství mnoho prostoru, neměli stáje ani stodoly, spíše jen kolny či menší chlévy. Skalní masiv dával navíc osadníkům možnost budovat (vedle samotných skalních obydlí) případně i skalní sklepy pro úschovu potravin či chlazení mléka.
Rozložení jednotlivých objektů v obci a další prvky v krajině máme zachyceny na mapě tzv. prvního vojenského mapování – josefského. Podkladem se stala Müllerova mapa z roku 1744, která byla zvětšená do měřítka 1:28000. Na mapě josefského mapování jsou objekty vyznačeny červeně a komunikace černou linkou vytaženou hnědým inkoustem. Jednotlivé usedlosti jsou rozloženy v místě dnešní návsi, podél cesty na Vysokou, při cestě do údolí ke studni a v údolí při cestě na Kokořín po levé straně. Na mapě nejsou stavby nijak rozlišeny, jejich orientace, půdorysy i přesný počet je pouze orientační a zřejmě odpovídá skutečnému stavu.
Další vývoj se dá vypozorovat z mapy stabilního katastru z roku 1842. Na této mapě máme již barevně odlišené typy objektů, zděné jsou označeny červenou barvou a dřevěné žlutou. Při porovnání obou map je patrné, že původní jádro zástavby zůstalo prakticky nezměněno a k němu postupně přibývaly další usedlosti. Oproti 14 stavbám na mapě prvního vojenského mapování je na mapě stabilního katastru již 37 staveb, z toho 29 dřevěných. Jedná se o všechny stavby, tedy bez rozlišení obytných a hospodářských budov.
Zvonička a křížek
na truskavenské návsi
Náves měla dříve na vesnici důležitou a významnou úlohu v hospodářském a společenském životě a mnohde tato její funkce přetrvává. V Truskavně nebyla náves tak výrazná vzhledem k nevhodné konfiguraci terénu, nebyl zde prostor na obvyklé vybavení návsi (např. hasičská zbrojnice, kovárna, hostinec), původně se zde vyskytovaly dvě zvoničky a křížek. Ani jedna ze zvoniček se nezachovala, zvon byl za druhé světové války zabaven pro válečné účely. V roce 1999 byla postavena a slavnostně vysvěcena zvonička nová. Křížek, který stojí na návsi nedaleko zvoničky, byl patrně zbudován na náklady obce. U většiny takových křížků bývá nápis na podstavci, kde je zapsáno, kdo a proč jej nechal postavit, na křížku v Truskavně však žádný nápis není.
Samostatnou kapitolou jsou skalní obydlí. V okolí Truskavny je vysekáno několik skalních bytů a na celém Kokořínsku jsou jich desítky. Skalní obydlí vznikala převážně v 2. polovině 18. století a v 19. století, některá i dříve, např. skalní obydlí u Hlučova v Kokořínském údolí nese letopočet 1717, ale dá se předpokládat i starší původ některých obydlí zejména v souvislosti s třicetiletou válkou, průtahy vojsk a následným obdobím rekatolizace. Byla to obydlí převážně těch nejchudších z obce, někdy sloužila k dočasnému bydlení například po vyhoření obytných domů a někdy také jako přechodná obydlí pro osoby, které se musely ukrývat před vojsky, vrchností či spravedlností. Některá měla svá čísla popisná a patřila obcím, které je přidělovaly jako obecní byty.
Skalní obydlí (Psovka.cz)
Zemědělství bylo odjakživa hlavním zdrojem obživy obyvatel Truskavny. Využívány byly hlavně úrodné hnědozemě na náhorní plošině, avšak drobné parcely se zemědělským využitím se nacházely také v dole pod obcí. Podrobněji se o využití zemědělské půdy v minulosti dozvídáme zejména ze zmíněné mapy stabilního katastru.
Z mapy katastru je zřejmé, jak značnou plochou disponovali dva největší statkáři v obci. Hospodář z usedlosti č. p. 3 se svou čeledí obhospodařoval v polovině 19. století téměř 22 hektarů půdy, z nichž pouhých 700 m2 tvořily zatravněné plochy označené jako pastviny, kde též rostly ovocné stromy. Tehdejší majitel této usedlosti, Václav Nejedlý, udržoval na ani ne půlhektarovém políčku hned za návsí (dnes pozemek č. p. 4) také malou chmelnici.
Podobně obrovské celistvé lány orné půdy v nejvýhodnějších a nejúrodnějších polohách vlastnil i druhý ze sedláků, osedlý č. p. 1 Jan Ducháč. K jeho usedlosti patřilo necelých 18 hektarů půdy, z toho jen 0,1 ha luk či pastvin většinou s ovocnými stromy, jedna malá chmelnice v dole a jiná menší při polní cestě do Březinky v místech, kde se nacházela malá vodní jímka. Podobná malá vodní nádržka se nacházela též na pozemku Václava Nejedlého u cesty kousek za vsí směrem k rozcestí s dnešní silnicí na Březinku. Tato nádržka je na svém místě patrná dosud, obklopuje ji vzrostlý olšový porost.
Nejkvalitnější orné pozemky se nacházely na náhorní rovině, kde ornice byla dostatečně hluboká a obdělávání, k němuž se běžně užívalo rádla, poměrně snadné. Komentář v Duplikátu stabilního katastru však ke škodě těchto poloh uvádí, že bývají často příliš suché. Poukazy na nedostatek závlahy pak provázejí hodnocení pozemků celého katastru, což se odráží i v minimální ploše pastvin, o nichž se hovoří jako o suchých a chudých koňských pastvištích. Louky – hlavní zásobárny trávy a sena zde chyběly vůbec.
Na polích se pěstovaly všechny čtyři základní druhy obilovin – pšenice, ječmen, žito, oves. Vedlejšími plodinami pak byl hrách, brambory, vikev a jetel, někde též cukrová řepa. Kamenitá políčka ve svažitých polohách pod vsí neskýtala mnoho užitku, přesto byla pečlivě obdělávána drobnými domkaři, kteří tu za nesrovnatelně těžších podmínek dokázali pěstovat žito, oves či brambory. Obměna plodin se přidržovala tříletého cyklu, kdy se na úrodnějších polích prvím rokem vysévala pšenice a žito, druhým rokem ječmen, oves, hrách či brambory nebo vikev, třetím rokem pole porůstal jetel a krmné směsi. Pozemky horší bonity se zpravidla třetím rokem nechávaly ležet ladem a spásat dobytkem. Dobytek byl pokaždé také vypouštěn na ještě nezorané pole po sklizni, kde si doplňoval skromnou pastvu a trusem současně přispíval k regeneraci vyčerpané půdy. V době po první světové válce se vedle hlavních obilovin pěstoval též mák, krmná řepa, pozdní odrůdy brambor, jetel, krmné směsi a příležitostně též řepa cukrovka, hrách, krmná slunečnice, hořčice či řepka. Pro soukromou potřebu si jednotliví usedlíci okrajově vysévali též čočku, konopí, sourež (směs žita a pšenice) či různé směsi luštěnin s obilovinami.
To, že důl pod Truskavnou nebyl zcela bez využití, dokazuje indikační skica stabilního katastru, která zde zachycuje udržování chmelnic. Pěstování chmele totiž vyžaduje přiměřenou vlhkost a mírnou kyselost půdy, vždyť divoký chmel přirozeně vyrůstá právě v lužních porostech podél vodních toků. Pěstováním chmele si své poměry vylepšovali domkaři. Chmel nalezneme v zemědělských výkazech Truskavny např. ještě v letech 1915, 1916, kdy jej na několikaarových pozemcích pěstovalo vždy 8–10 držitelů půdy. Postupně však jejich počet klesal (ve 30. letech na asi tři pěstitele) až r. 1940 není chmel mezi plodinami již uváděn vůbec. Znovuobnovení pěstování chmele zřejmě nastalo až v době po druhé světové válce, jak dosvědčují mnozí pamětníci, dnes bychom však opět po něm těžko hledali stopy.
Chmel otáčivý (Humulus lupulus)
z Matthioliho herbáře
Nedostatek vody pro potřebu domácností byl jedním z hlavních limitujících faktorů při zakládání obce. Hlavním zdrojem vody pro Truskavnu i sousední Březinku (!) byla až do r. 1929 studna v dole, odkud se musela těžce transportovat vzhůru do vsi kamenitým úvozem. Dodnes o tom svědčí stopy po dřevěných putnách, jež vybrousily do skalních podest kolem cesty odpočívající nosičky vody. Příčinou nepříznivých vodních poměrů je charakter geologického podloží, které je zde tvořeno pískovci vyznačujícími se značnou propustností vody, která se nezdržuje na povrchu a odtéká do větších hloubek. V místech podzemní akumulace vody pak ovšem mohla vzniknout hluboká studna, jejíž pramen byl vydatný a takřka nevysychající.
Aby dešťová voda mohla být déle zadržována u povrchu půdy, museli lidé dodržovat určitá opatření, k nimž patřilo udržování travnatých mezí podél cest i v polích, tarasování políček ve svazích, udržování zahrad a alejí, ochrana volně stojících stromů apod. Kromě takového zajišťování potřebné vlhkosti polností se zároveň čelilo i odnosu ornice též budováním záchytných jímek na okraji skalnatých srázů. S postupným mizením těchto ochranných prvků z krajiny docházelo postupně k erozím a také k vysychání pramenů a vodních toků, jako v případě Truskavenského a Šemanovického dolu pod Truskavnou. Za příznivých podmínek, a zvláště v době dešťů, kdy povrchová voda stékala z vyšších poloh do dolů, se zde shromažďovala vlhkost i v podobě drobného vodního toku, jehož okolí porůstaly olšiny a lužní porosty pozorovatelné tu místy dosud.
Cesta z Truskavny do Šemánovického dolu
Obyvatelé Truskavny se z pochopitelných důvodů nezdržovali jen doma. Nejčastějšími cestami truskavenských byly v minulosti jistě ty za bohoslužbami a na trh. Své kroky za mší svatou museli zdejší katoličtí farníci v průběhu staletí několikrát měnit. Nejprve na Chodeč, posléze do Vysoké a od r. 1803 do Šemanovic. Evangelíci se od r. 1786 mohli orientovat na toleranční sbor ve Vysoké.
Jakkoliv však mohly být cesty za zbožností zanedbávané, putování na nejbližší trh a do mlýna znamenalo většinou životní nutnost. Ve druhé polovině 18. stol. figurují mezi navštěvovanými tržními místy Byšice, ale dá se předpokládat, že stejně frekventované byly i trasy do Mělníka či řidčeji do České Lípy, kam směřovaly ponejvíce cesty ve druhé polovině 19. stol. V Mělníce se konaly týdenní trhy každé úterý a ve vzdálenější České Lípě vždy ve čtvrtek.
Cesty se zrnem do mlýna směřovaly především do Kokořínského dolu, kde se nacházely mlýny na poměrně stálé a nezamrzající vodě říčky Pšovky. Nejbližšími byly mlýny pod Kokořínem (Podhradský) a Mlčeňský, do vzdálenosti 3 km pak proti proudu pracoval mlýn Vojtěchovský, dolů po proudu tzv. Nový. Alternativní variantu k vodním mlýnům mohly v 19. st. tvořit mlýny větrné, z nichž jeden stával poblíž Mšena východním směrem.
Ačkoliv zemědělství bylo bezesporu nejdůležitějším aspektem života obyvatel Truskavny, není zdaleka pouze jediným. Z archivních pramenů se dozvídáme alespoň střípky informací o tehdejších možnostech společenského a kulturního života, zajištění vzdělání a základní lékařské péče.
Obec byla příliš malá na vznik nějakých občanských spolků za účelem zábavy či tělovýchovy. Hudební produkci s občasnými lidovými veselicemi můžeme sice předpokládat v obou hospodských zařízeních, v Truskavně i v Březince, konkrétní doklady o tom však postrádáme. O mnoho lépe na tom nebyly ani Šemanovice, snad jen Vysoká se svým pěveckým spolkem byla v nejbližším okolí jistou nositelkou kultury, za kterou se jinak muselo do Mšena nebo na Mělník, kde bylo možno navštívit i ochotnická divadelní představení nebo si zacvičit v Sokole. Zlepšení nastalo až po vzniku republiky. Nejbližší knihovna byla v Šemanovicích, v pramenech se ovšem mihne i zmínka, že roku 1895 měla být pro obec koupena nová skříň na knihy. To sice ještě nedokládá existenci veřejné knihovny v Březince, ale možnost vypůjčit si nějakou četbu tu jistě existovala – o žánru ani množství již bohužel informováni nejsme.
Není možné stanovit, od kdy měly děti z Truskavny možnost navštěvovat pravidelněji školní vyučování, již patenty Marie Terezie sice směřovaly k rozšíření vzdělanosti mezi nejprostší vrstvy, ale zejména v zemědělských oblastech byla jejich účinnost chabá. Od následujícího století bylo již tažení proti negramotnosti nastoupeno rozhodněji a po celé zemi vznikla síť škol. Tak i v Šemanovicích byla založena v roce 1801 a docházely do ní i děti z okolí, z Truskavny a Březinky rovněž. Učitel, byť velmi špatně honorovaný, býval v obci váženou osobou, školní „budova“ bývala často zároveň jeho příbytkem. Výlohy se školou ale často musela hradit obec.
Snad ještě vzdálenější než péče kulturní byla péče zdravotní. Lékaři dodnes nejsou ani v Truskavně ani v Březince a nebylo tomu tak ani nikdy v historii. Doktor byl luxusem pro majetnější vrstvy, a to zejména městské – stálý lékař na české vesnici byl před rokem 1918 raritou. Lidé si tak odedávna museli vypomáhat „babskými“ recepty a samoléčbou. Pokud jim to stav a prostředky dovolily, za lékařem dojížděli, totéž platí o vyhledávání porodních bab (nejbližší sídlila v obci Kokoříně). Až mnohem později vzniklo zdravotní středisko ve Vysoké, které řada Truskavenských může využívat dodnes.